GALERIE PAVOUKŮ
Argiope bruennichi — křižák pruhovaný
autor původní fotografie: © aranearium.cz
Popsal: (Scopoli, 1772)
Čeleď: Araneidae — Křižákovití
Rozměr: ♀ — 25 mm, ♂ — 7 mm
Rozšíření: palearktická oblast, tropy, Evropa, jižní Asie, Japonsko
Rozšíření v ČR: ano
Prostředí: Otevřená místa s napolo vzrostlou trávou nebo s řídkou bylinnou vegetací; nejhojněji na suchých travinách, ladech a na mokrých loukách
Charakteristika:
Nezaměnitelný s jiným druhem. Ve střední Evropě samice dosahují délky těla 15 mm, v jižní Evropě lze najít jedince dlouhé přes 20 cm. Samci jsou velcí pouze 4-6 mm. Hlavohruď je porostlá hustým lesklým stříbřitým chloupkováním. Zbarvení zadečku je žluté s černými a bílými příčnými pruhy. Světlé a tmavé díly mohou být značně proměnlivé. Období dospělosti: samec v červenci a srpnu, samice do září/října.
Způsob života: Velkou lapací síť spřádá těsně nad zemí, nejčastěji mezi bylinami. Střed lehce nakloněné sítě povlékne hustým bílým předivem, které v podobě bílého terče je nápadné již z větší vzdálenosti. Nahoru a dolů od terče se nachází klikatá bílá pavučinová páska (u dospělých jedinců méně zřetelná), jejíž význam zůstával dlouho nejasný; byl vysvětlován jako útvar stabilizující síť a odtud pochází jeho název stabilimentum. Mezitím se zjistilo, že stabilimentum je vysoce rafinované maskovací zařízení. Pavouk, který se neustále zdržuje na bílém terči mezi oběma díly pásky, v případě rozrušení rychle rozkmitá síť, takže se pozorovateli ( útočníkovi) naskytne jen nejasně rozmazaný tmavě a světle pruhovaný obraz. V něm se obrys pavouka naprosto ztrácí. Je-li však pavouk znepokojován dále, nakonec svůj posed opustí a spustí se k zemi, kde nějakou chvíli nehybně setrvá. Kořistí jsou nejčastěji saranče, které se na místech výskytu tohoto pavouka nacházejí téměř vždy v hojném počtu.
Rozmnožování: Páření tohoto druhu probíhá bez pářícího vlákna, tím se odlišuje od ostatních druhů rodu Araneus. Samec se přibližuje k samici sedící ve středu sítě za stálých cukavých pohybů předních nohou. Samice se chová pasivně, jen trochu oddálí tělo od sítě. Samec vleze do prostoru mezi síť a samici a v poloze, kdy jeho spodní strana je naproti břišní straně partnerky, zavede makadlo do pohlavního otvoru samice. Po spojení však ve většině případů pasivita samice skončí –samce uchopí, usmrtí a sežere. Jen ve vzácných případech se mu podaří útěk, většinou za cenu ztráty nohy. V září, někdy již v srpnu, samice zhotoví 2-3 velké balónovité kokony, do nichž naklade vajíčka. Před zhotovením kokonu večer opustí svou síť a s počátkem soumraku, nebo v noci začne tkát nejdříve řídkou pavučinu a potom masivní pavučinový váleček podobný zátce. Z pohlavního otvoru vypustí velkou kapku tekutiny, do níž vloží vajíčka. Kapku s vajíčky natlačuje na spodní stranu válečku dokud na ní neulpí. Poté samice obalí vajíčka nejprve vrstvou hladkých bílých a potom hnědých načechraných vláken. Nakonec vše pokryje vnějším obalem z pergamenovitého přediva a kokon připevní dalšími vlákny k vegetaci. Mláďata se líhnou ještě před příchodem zimy, zůstávají však po celou zimu uvnitř kokonu, chráněná vatovitým předivem. Někdy už začátkem, většinou však až koncem jara se prokoušou pergamenovitým obalem kokonu a shromažďují se vedle něj v hustém hroznu. Další den se svlékají a rozptylují do okolí. Vylézají na vyšší rostliny a vypouštějí vlákno, které, když je dostatečně dlouhé, se vznese do vzduchu a na konci odnáší i drobného pavoučka. Tímto způsobem se daří křižákovi – jako i jiným pavoukům – osídlovat i velmi vzdálená místa.